Jaké jste měli dojmy z přijímacích zkoušek?

Marta Habrová: Den předtím v pohodě, ráno jsem byla nervózní, při zkouškách docela klid,

až na tu Matematiku, která se mi zdála těžká a nejhorší to bylo po zkouškách, když

Andrea Pitourová: V neděli v pohodě, ráno taky a pak už normálně.

Vašek Vašmucius: Pohoda, neměl jsem vůbec žádný stresy.

Radek Bitala: Bylo jasný od začátku, že to udělám.

A jak se těší na své nové působiště?

Mirek Habr: No jo, těším se.

Vašek Vašmucius: Ty vole, ani se neptej. Strašně!

Radek Bitala: Nóóóóó´, hodně.

Andrea Pitourová: Jo, dobře.

Ztratit se může spousta možných i nemožných věcí. Pravděpodobně nikoho by nenapadlo, že škola přijde o své doskočiště. Hlavním viníkem této situace je prý "jakýsi rakouský občan", který koupil zámek a pozemky k němu přiléhající. Podle další nepodložené informace prý "pomůže místní obecní úřad s výstavbou nového doskočiště." Zatím se tedy nad touto otázkou vznáší velký ?.

Bylo by divné, kdyby někdo nevěděl o tom, jak probíhalo focení na naší škole. Ale raději to pro některé připomenu. Fotili jsme se na dvakrát a to proto že nám pan fotograf jaksi zachyboval. Vím, že není pěkné to říkat, ale to samé se prý stalo i na dačické "zemědělce". Z osobních důvodů se k tomu raději nebudu dále vracet, ale nedalo mi to, a tak jsem na toto téma udělal skromnou anketku:

Co si myslíte o focení na dvakrát?

Eliška Kandusová: Musíš se mě pořád ptát, ty blbečku!?

Martin Králík: Pan fotograf dvakrát měřil a po třetí přijede řezat.

Všichni si jistě vzpomenou na příběh o malé slepičce a jejím prvním vajíčku. A pokud si někdo snad nevzpomene, ať si přečte některé ze starých čísel Slona, ale bohužel si teď nemohu vzpomenout které. Já jsem si na tuto slepičku vzpomněl a rozhodl jsem se napsat o ní další příběh a tady je:

První láska malé slepičky

I když by se asi moc nehodilo označovat tuto slepičku ještě stále jako malou. Vždyť to přece jen je už nějaký ten pátek, co snesla své první vajíčko. Teď již dorůstá v dospělou slepici, a pro tento věk, který bývá u lidí nazýván pubertou s sebou nese některé charakteristické znaky, jako je například první láska. A právě s tímto problémem se setkala naše známá slepička.

Bydlí na statku, kde je mnoho slepic a samozřejmě také mnoho kohoutů. Slepička se zrovna rozhlížela po dvorku a říkala si: "Už bych si pomalu měla najít nějakého toho kokrháče, ale tady ti naši jsou takoví nic moc."

Najednou zaslechne vrčení auta. Otáčí se, a co nevidí, z auta vystupuje nádherný mladý kohout. Pěkně rostlý, s nádherně zdobeným peřím a ostrými ostruhami. Ve slepičce jakoby hrklo a ihned se do kohouta zamilovala. Kohout byl ale během chvíle doslova zasypaný zvědavými slepicemi, které zajímalo, co to tu mají za nováčka. Asi po pěti hodinách se slepička dostala až ke kohoutovi, zamilovaně na něj pohlédla. Když si jí kohout všiml a pozdravil jí, ani mu nebyla schopna odpovědět. To kohouta nazlobilo a pomyslel si: "Tohle je ale ošklivá slepička, ani pozdravit neumí, s tou se bavit nebudu." A jak si myslel tak taky udělal. Odvrátil se od slepičky a odešel, protože slepička byla poslední, kdo se na kohouta ještě zblízka nepodíval. Strašně se jí dotklo, že si s ní kohout ani nepopovídal a bez rozloučení odešel. Raději se za ním rozběhla a zeptala se ho: "Ty si se mnou nechceš povídat?" Kohout si jí ani nevšiml a šel dál.

Ještě dlouho se slepička snažila nadbíhat kohoutovi ale marně. Jednou ho tajně sledovala a zjistila, že každé slepici, kterou potká, tvrdí, jak strašně ji miluje.

To slepičku velmi dopálilo a zase v ní hrklo jako tenkrát, když se do kohouta zamilovala a bylo po lásce. Slepička se sice dlouho trápila, ale pak byla zase v pořádku.

Promiňte, ale jména jsem neuváděl, protože si hlavní postavy přály zůstat v anonymitě.

Kolík

Vypadá to téměř neuvěřitelně, ale až v do nedánvna zapomenutém státě zmoženém válkou se rozvíjí "machrovinka" vyspělých západních států. Tou machrovinkou je takzvaná mobilmánie. Já osobně akorát závidím prodejcům mobilů, pro které toto znamená obrovský výdělek.

Nedávno jsem viděl v televizi, jak se v Afghanistanu zarytě telefonuje.

To mě dovedlo k otázce do ankety:

Lucie Wirglová: Je bohužel smyslově indisponována.

Tereza Midrlová: Alespoň si můžou zavolat.

Josef Mochar: Nevím, něco tam napiš.

Eliška Kandusová: Ta se chudinka bojí odpovědi.

Jarka Simandlová: Ono je to přejde.

Něco do života

Teorie je, když všichni vědí,

jak by to mělo fungovat,

Praxe je, když to funguje,

Čím bych chtěla být a proč...

Čím bych chtěla být? Nad tím nemusím ani moc přemýšlet, mám v tom jasno. Chci být policistkou.

Uvědomuji si, že tohle povolání je dost nebezpečné, ale to už k tomu patří. Když se zamyslím, tak v dnešní době je nebezpečné každé povolání, a to různými způsoby.

Někomu je to možná k smíchu, ale dnešní svět není moc dobrý - každou chvíli umírají lidé, buď to jsou oběti válek, které by vůbec nemuseli být, kdyby se lidé uměli dohodnout, ale horší je, že umírají nevinní lidé. Lidé, jenž s tím nemají nic společného.

Nebo se lidé stávají oběťmi automobilových nehod, které by nebyly, kdyby řidičí nejezdili rychle a dodržovali dopravní předpisy.

Ale bohužel už to nejsou jen automobilové nehody, nyní už sem můžeme zařadit i vraždy, krádeže, drogy, násilí a podvody. Nemluvě o mafii a některých teroristických útocích.

Další otázka byla, proč chci být právě policistkou. To už je otázka trochu k zamyšlení.

Po chvilce přemýšlení jsem dospěla k závěru: Chci tohle povolání dělat, protože miluji napětí a určitě si užiju i spoustu zábavy.

Ale povolání policistky není jen samý žert, je tu i spoustu černých chvil, kterých je určitě víc, než legrace a to nemluvím o nebezpečí smrti, která může potkat každého policistu a ne jen mě.

Práce u policie vyžaduje určitě trpělivost, ostražitost a opatrnost.

Myslím si, že ten, kdo dělá práci, která ho baví a chodí do ní rád, má vyhráno.

15. května 2002 se v Dačicích uskutečnil závod O štít města Dačice kterého se zúčastnila i naše škola. Bohužel vám nemohu podat přesné výsledky, ale myslí že naše škola skončila někde kolem posledního místa.

Jelikož už nevím, co k tomuto tématu napsat, poskytnu vám zde alespoň anketu:

Co vy a závody O štít města Dačice?

Hana Midrlová: Až na to, že si můj krásnej bejvalej kluk udělal něco s nohou, to bylo docela dobrý.

Lucie Wirglová: Z hlediště byl dobrý pohled.

Š T Í T (1.stupeň)

Žáci 1.stupně se zúčastnili atletického mýtinku s názvem o Malý štít města Dačice. Žáci závodili na jiných stanovištích. U nás k žádnému zranění nedošlo. Nejlepší výsledky: dvě krásná čtvrtá místa Yvety Fabešové a dvě pátá místa Ondřeje Dokulila. O umístění Starého Hobzí prozatím nejsou žádné informace.

Jistě už všichni vědí co se stalo, a proto nemá cenu se o tomto incidentu příliš vykecávat. Ale pro některé méně informované spolužáky to krátce shrnu. Někdo(teří) z naší školy pravděpodobně záměrně poškodil florbalovou hokejku. Takové jednání odpovídá spíše lopatě plné žížal.Co však všechny určitě překvapilo je to, že se nenašel viník(ci). Zajímavé bylo také sledovat průběh vyšetřování, které bylo vedenou s jistou naivní představou, že se viník přizná. Na tomto případě je krásně vidět povaha našeho národa.

V následující anketě, kterou připravil Kolík, si můžete přečíst reakce některých spolužáků na tento problém.

Lukáš Matoušek - Já jsem to neudělal, a ten kdo to udělal, ať se přizná!!

Petr Neshyba - Je to hustý! (ta odpověď taky)

Lucie Wirglová - Ten kdo ji rozbil, by ji měl také zaplatit.

Karel Šulista - Že je pěknej hajzl, ten kdo to udělal a nepřiznal se.

Co je to vlastně lež? Mohli bychom říci, že lež je vědomě projevená nepravda, ale můžeme sem zařadit i zatajování špatných známek nebo důležitých informací.

Každý z nás už někdy lhal a kdo tvrdí, že ne, tak je to lež.

Důležité je, abychom si svou chybu uměli přiznat a samozřejmě napravit.

Určitě jsme se všichni setkali se dvěma druhy lží, a to milosrdnou a zlomyslnou.

Milosrdnou lží se většinou snažíme dotyčné osobě něco nalhat, abychom jí neublížili.

Když z našich úst vylétne milosrdná lež, mnohdy si to ani neuvědomíme. A to mi určitě dáte všichni za pravdu.

Na druhou stranu zase zlomyslnou lží se snažíme dotyčného úmyslně poškodit a pošpinit ho.

S tímhle typem lži se většinou setkáváme v časopisech o velice známých osobnostech a určitě to není jen v časopisech, ale i v obyčejném životě.

Lež, ať milosrdná nebo zlomyslná je špatná věc. Měli bychom se jí velikým obloukem vyhýbat, protože: ,,Lež má krátké nohy". A z tohoto přísloví plyne, že na jakoukoli lež se většinou přijde a pravda si najde cestu a ukáže svou tvář.

A protože je pravda, je i spravedlnost, která je v životě stejně důležitá.

V životě bych chtěl vykonávat práci zemědělce. Ve většině lidech, alespoň z mého okolí vyvolává tento pojem smích, odpor či lhostejnost.

A však kdyby se tyto lidé zamysleli, nožná by jim došlo, že bez zemědělství by asi těžko existovali. Vždyť přeci naši prapředci se živily téměř jenom zemědělstvím. Ale to bývávalo, dnes už se dá živit mnoha jinými způsoby. Ale mnoho lidí mi řeko, proč by ses živil zrovna zemědělstvím, dělej něco lépe placeného. Na tuto větu však mohu zareagovat jenom jedním způsobem a to zaprvé, jiná práce by mě nebavila a zadruhé, někdo to přece dělat musí. Ono se řekne, celí život se tam budeš jen tak pro nic dřít, ale když nebude zemědělství, nebude obilí, nebude mouka, nebude pečivo, nebude maso. To jest má politika.

A na otázku proč bych chtěl tuto práci vykonávat, odpovím jednoduše. Jiná práce by mě asi nebavila, a cítím jakousi potřebu se v tomto oboru zdržovat. I když na druhou stranu já to zemědělství asi na nohy nepostavím.

Líbí se vám středeční volno, které se objevilo už několikrát za sebou?

Hana Midrlová: (o středečních závodech v Dačicích) Super pozorovat ty těla...

Marta Habrová: Kdyby to bylo v pátek, bylo by to lepší, ale jinak to bylo fajn!

p.uč. Michlová: Je to jistě příjemné.

Martin Králík: Uhm, dobrý. (pozn.red.: Ale nevypadalo, že by si na nějaké volno vzpomněl)

Dominik Brandl: Byl jsem rád, že jsem se mohl konečně vyspat. (odpověděl a poté, co p.uč. Michlová namítla, že neměl prohánět holky, se s ní pustil do křížku a na mě tudíž neměl čas)

A jaké jsou sportovní typy na příští měsíc?: Šnekišela, Šnekmacher, Šnekinen.

V poslední době jsme zaznamenali zvýšený výskyt angíny a tak jsme se zeptaly přímo u zdroje vší nákazy.

Jaký důvod jste měl k nastěhování zrovna do naší školy?

Líbí se mi zdejší pan ředitel, ale ještě na něj nepřišla řada.

Tím jste mi svěřil i své vyšší cíle do budoucna. Máte ještě jiné?

Prvně práce, potom zábava...

Zamiloval jste se někdy do své oběti a zůstal u ní déle?

Jo, to se mi stalo... Bylo to asi devět a půl týdne. Dotyčná se mě snažila odehnat kloktáním slivovice, ale bylo to naopak velmi příjemné. Nebudu jí ale jmenovat. (Hana Midrlová)

22.5.2002 se někteří "borci" z naší školy zúčastnili na Dačickém stadionu sportovního čtyřboje. Neumístili se sice na prvních pozicích, ale co... jak se říká: "Není důležité zúčastnit se, ale vyhrát." ...Uhm, uhm... totiž: "Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se!" Každopádně našli se i tací, kteří překonali své osobní rekordy. Gratulujeme! A to, že jsme nebyli první... no, co. Já bych to řekla asi takhle: "Vždyť, vo co go?! Nevyhráli jsme teď, vyhrajeme příště! No, a komu se to nelíbí, tak ten může být rád, že jsem školu nereprezentovala například já osobně, protože to by jim ani to poslední místo nestačilo!"

Radek Bitala: Jó, bylo to dobrý, ale to počasí hlavně zrána...

Eliška Kandusová: Počasí bylo dost drsný, a jinak to tam bylo dobrý. Jó, taky tam byl fakt pěknej kluk.

Roman Přikryl: Bylo to dobrý, ale kvůli počasí byly špatný výkony.

Tykání je vyžádaná odpověď.

Vidím, že mi klidně tyká očima.

Semkni rty a plač - nedostane se ti odpuštění.

Zoufej si nad nicotou žití - tvá duše nebude zachráněna.

Obracej se k nebesům s prosbou o slitování - neozve se rozhřešení.

Tohle všechno znáš, přesto stále čekáš - kdy už se to změní.

Několik hloupých otázek bez odpovědí:

1. Když plavání zeštíhluje, co dělají velryby špatně?

2. Když se kukuřičný olej dělá z kukuřic, jak to pak vypadá s dětským olejem?

3. Jak to, že lidi hned věří, když jim někdo řekne, že na nebi je 400 bilionů hvězd, ale když jim někdo řekne, že je čerstvě natřená lavička, musí se na to chytnout?

- Cítíš se skvěle? Buď bez obav. To přejde.

- Zabiješ vosu a přiletí dalších pět na pohřeb.

- Optimista nemůže být nikdy příjemně překvapen.

"Tak děti, dnes se budeme fotit. Pěkně se na fotce usmívejte, to bude taková památka. A když za deset roků vezmete tu fotografii do ruky, podíváte se na ni a řeknete, tak toto je Petr, ten je dnes chemik a toto je Anča, ta má už šest dětí a pěknou rodinku" říká paní učitelka a ze zadní lavice se ozve: "A toto byla naše paní učitelka a ta je už dnes mrtvá."

Po divadle se manželé vrátili domů taxíkem. Doma žena zaúpí: "Bože, zapomněla jsem v taxíku kabelku. A ty sis samozřejmě zapomněl zapsat číslo taxíku!"

Paní Dvořáková půl hodiny telefonuje. Když položí sluchátko, říká její manžel: "To byl tvůj nekratší rozhovor s tvou přítelkyní." "S jakou přítelkyní? To jenom nějaká ženská vytočila špatné číslo."

O Vánocích se rozčiluje pán: "Tak řekněte sami, není to smůla? Jmenuju se Potůček, bydlím na Rybníčku, jednoho syna mám v Kaprově ulici, druhého U zlaté štiky-a na svátky jsem nikdy neměl rybu..."

V rodině pražského milionáře: "Vy jste si prý koupily velkou parcelu na Letné?" ptá se návštěva. "To kvůli našemu Pepíčkovi. Dostal k Ježíšku kopací míč, tak aby si s ním měl kde hrát..."

Žena vyčítá manželovi: "Takovou dobu jsi se mnou nikde nebyl. Ani v kině, restauraci, o divadle ani nemluvím." "Prosím tě, na co si stěžuješ, brání se její životní druh, "A kdo s tebou byl loni na pohotovosti, když sis zlomila nohu, co?"

"Jsem už dvaadvacet let ženatý, ale za tu dobu jsme byli s manželkou jenom jednou stejného názoru..." "A kdy to bylo?" Když hořel náš dům a každý z nás dvou se chtěl dostat jako první ven."

Baví se dva milionáři: "Nechej mě zaplatit ten Mercedes, tys platil tu zmrzlinu!"

Zeptala se žena svého manžela: "Co bys udělal, Johne, kdyby mě unesl cizí muž?" "Oznámím mu, že na tebe budu vděčně vzpomínat."